Helgoland a Düne. Ráj, o kterém nejspíš nevíte

Malé ostrovy ležící v oblasti Pinnenberg ve spolkové zemi Šlesvicko – Holštýnsko jsou domovem dvou druhů tuleňů a několika druhů vodního ptactva.

Německo nebylo vždy vlastníkem tohoto strategicky významného souostroví. V minulosti patřilo Dánsku jako součást Šlesvicka. Od r. 1807 pak Velké Británii. Roku 1890 byly ostrovy díky Helgoland-zanzibarské smlouvě vyměněny Velkou Británií za tropický ostrov Zanzibar u Tanzanie. Po II. světové válce byl Helgoland využíván brytkým letectvem jako cíl cvičných náletů. Civilní obyvatelstvo se zde usídlilo až kolem r. 1952.

Na ostrovy se lze dostat lodí z přístavu v Cuxhavenu nebo letecky. Ubytovat se lze jak na větším Helgolandu, tak v chatkách na menším Düne. Většina lidí ale volí ubytování na Helgolandu a následně přepravu čluny na Düne, kde tuleni žijí. Vyskytují se zde tuleni kuželozubí a tuleni obecní. Kuželozubý může dorůst až do 3,5m a váhy kolem 300kg. Pod vodou vydrží lovit až 20 minut. Menší tuleň obecný dorůstá do 2m a váží do 170kg, pod hladinou vydrží něco kolem 5 minut.

Tuleně zde hlídají strážci a rozhodně nemůžu říct, že by byli zrovna milí. Tzv. podle ksichtu vás buď buzerují nebo naopak nechají být. Zatímco německy mluvící obyvatele strkají objektivy před čumáky tuleňů, vám vynadají, když se přiblížíte na 2-3 metry. Výjimkou nejsou ani fotografové, které z ostrova vyloučí pro nevhodné chování. Na druhou stranu je fakt, že plno návštěvníků se tu chová jako v zábavním parku a nerespektují, že se pohybují v kolonii volně řijících zvířat. I když se tuleň na souši zdá jako nemotorné zvíře, není to pravda. Jsou odsud i známé případy, kdy dotěrné návštěvníky dokázali nepěkně napadnout a pokousat. My tu byli v době, kdy na svět přicházela mláďata a spousta tuleních matek tu pečovala o svá mláďata.

Co se týká naší cesty, naplánovali jsme si ji asi na nejhorší možnou chvíli. Na Skotsko, Severní moře, Skandinávii a východní Evropu měl udeřit orkán Xaver.

Plavba s orkánem v zádech

Zpětně to vnímám jako velkou ironii. Šlo o mojí první plavbu po moři a musím uznat, že mi to příroda náramně opepřila.

Kdo nikdy neplul po moři delší trasu, tak asi moje obavy nepochopí. Jsem ten typ člověka, který se obloukem vhne kdejaké větší a rychlejší pouťové atrakci. Nebylo tedy otázkou “zda?”, ale “kdy?” přijde mořská nemoc. Nebyl jsem jediný, kdo měl obavy, ale tak nějak jsem tušil, že budu jediný, komu se naplní na 100%. Zaujali jsme místo u stolu v podpalubí a za okamžik vypluli na moře. Dlouho se řešilo, zda loď vůbec z přístavu pustí, jelikož se blížil orkán. Nakonec se rozhodlo, že loď vypluje. Zpočátku vše probíhalo celkem v klidu. Po nějakém čase udeřilo počací a loď se začala nepříjemně kymácet, zvedat se a zase prudce propadat. Přicházela menší nevolnost, ale nic hrozného. Bylo relativně dobře, až mě to samotného překvapilo. Z toho nadšení, jak to celé zvládnu na výbornou jsem dostal fajnový nápad. Viděl jsem, jak cestující chodí na palubu se dívat na rozbouřené moře a usoudil jsem, že chvilka na čerstvém vzduchu by mi mohla přijít vhod. Jak jsem vyšel po schodech z podpalubí a otevřel dvěře na palubu, začalo v mojí hlavě peklo. Voda se přelévala po palubě, vlny narážely do lodi a přepadávali přes ni, loď se nakláněla tak moc, že jsem myslel, že se přetočí. V tu chvíli se mi udělalo opravdu zle, žaludek jsem měl na vodě a nutkání zvracet bylo nezastavitelné. Nevěděl jsem, kde jsou toalety, ale tak nějak instinktivně jsem mířil dolů. Ignoroval jsem napřeženou ruku na zaplacení a běžel se skamarádit s první toaletou, kterou jsem našel. Do konce cesty jsem se od mísy neodlepil a dle troubení z vedlšjších kabinek, jsem nebyl sám.

Nakonec jsem celý zesláblý došel do domku, kde jsme byli ubytováni. Kluci ještě zjišťovali, zda se půjde dostat na Düne za tuleni. Nakonec tam přeci jen poslali jeden člun, ale já zůstal ten den na pokoji s pár dalšimi a odpočivali jsme. Kluci se beztak vrátili za chvíli, jelikož je poslali zpět. Celý ostrov byl zničený, naplavený bordel, odplavené pláže, potlučení tuleni, kterým se snažili správci ostrova ihned pomoci. Na ostrov jsem plul až druhý den a focení to nebylo nijak přijemné. Bylo vidět vše, co orkán napáchal a nejhůře jsem nesl pohled na potlučené a zkrvavené tuleně. Snažil jsem se aspoň chovat tak, abych co nejméně překážel správcům a co nejméně narušoval prostor rozrušeným tuleňům.

Až 50000 metrů krychlových písku bylo během řádění orkánu odneseno zpět do moře. S tímto pískem byla stažena i mláďata, která se včas nestihla ukrýt ve vnitrozemí ostrova. Ze 141 narozených mláďat jich bylo nalezeno 94. Jen 5 mláďat z těch, které orkán oddělil od matek se povedlo zachránit.