Focení pod vodou

Na druhou dovolenou v Marsa Alam s rodinou jsem se těšil jako malej kluk. Jelikož nepatřím mezi ty, co si můžou dovolit vycestovat Xx za rok do zahraničí, tak je každá další šance pro mě prostě něco wow. Resort vždy vybírám hlavně s ohledem na děti a pak dle možností na focení. Dlouho jsem polemizoval nad tím, zda tentokrát pořídit blesk a dát fotkám trochu šťávy, nebo jen nějaké statické světlo. Nakonec jsem si řekl, že na to moje cvakání postačí světlo. Koupil jsem TrustFire potápěčskou LED svítilnu DF50 a šlo s tím zase něco trochu jiného a hlavně jsem mohl fotit i po západu slunce. Blesk je samozřejmě lepší, ale také musíte vyřešit kabely, průchodky atd., a do toho se mi nějak nechtělo. Navíc cenově bych byl někde mezi 20–40 tisíci, kdežto svítilna vyšla na nějakých 3,5 tisíce a svou službu udělala taky.

Druhý den v moři jsem málem přišel o techniku, když jsem vlastní nepozorností přiskřípl kablík do krytu pouzdra. Po pár vteřinách mi začal foťák sám cvakat a následně jsem se zděšením pozoroval bublinky stoupající od pouzdra k hladině. Kdyby mě někdo viděl, s jakou rychlostí jsem pak vyjel na mělčinu, myslel by si, že mě pronásleduje žralok. V pouzdře už byla asi 1 cm hladinka, vše jsem vylil, vyfoukal a „uf“, šlo fotit dál. Tohle mě donutilo příště ubrat a dávat na všechno větší pozor.

Focení mě v poslední době už moc nebavilo. Vážky, které jsem tak rád fotil, mě už tak netáhnou a raději je pozoruji na procházkách, než honím s foťákem. Je těžké dokola vymýšlet, jak je vyfotit nějak zajímavě, aby někoho kromě mě bavilo na ty obrázky koukat. Focení při šnorchlování je ale něco, co mě baví a vůbec se neohlížím na to, jak se co povede a zda bude čím někoho ohromovat. Je to těžká disciplína a svět pod hladinou vás prostě pohltí. Není to najednou jen o focení. Pozorujete okolí, chování ryb, jste v jednom obrovském akváriu a ladíte se na vše kolem vás. Hlídáte si záda, řešíte vlny, vzduch, směr světla a plno dalších věcí, jako vzdálenost objektu od čočky objektivu, jelikož množství vody mezi tím je zásadní pro kvalitu snímku aj. Když fotíte živého tvora pod hladinou, který má neustále tendenci se krýt mezi korály, vztlak mořské vody vás tlačí k hladině a vše musíte nějak stihnout, vymyslet a udělat za dobu, po kterou vydržíte s dechem, tak je každá povedená a hlavně ostrá fotka jeden obrovský úspěch. Jde úplně o jiný level než focení při přístrojovém potápění, kdy máte na vše relativně dost času a můžete fungovat téměř, jako když fotíte na souši. Ve vodě vás také otravují drobné nečistoty, které na fotce prostě nechcete mít. Fotit na místech, kde vlny ze dna zvedají písek, kusy řas a rostlin, to je vyloženě peklo. Pro jednu, ne super, ale aspoň trochu dobrou fotku toho musíte umět a udělat tolik, že se mi vše, s čím jsem se musel vyrovnat při focení na souši, zdá jako prkotina.

Letos mi ještě vše zkomplikovalo samo moře. Měl jsem od písku, soli a minerálů ve vodě úplně rozedřená všechna citlivá místa na těle. Do krve rozedřená třísla, horní části rukou a do masa rozryté místa kolem kotníků od ploutví. Ve zdejší lékárně nám namíchali mastičku, která to trochu vyléčila, ale jelikož jsem do moře chodil den co den, tak mi to moc nepomáhalo. Až po 2 měsících doma se mi rány na nohou vyléčily. Proto všem, kdo jsou v mořské vodě dlouho jako já (klidně i 7–8 hodin denně), doporučuji hlavně neoprenové ponožky do ploutví. Já nakonec používal klasické fusky a bylo to o poznání lepší než bez nich. Za tuto vděčnou radu děkuji mé ženě.

Všem, kdo fotí, doporučuji fotit cca 3 hodiny před západem slunce. To je nejlepší světlo. Já fotil vždy, dokud se slunce nedotklo horizontu a někdy déle s pomocí LED svítilny. Se západem slunce pak vylézají i dravci, kteří se připravují na noční lov. Máte tak šanci vidět více druhů, které přes den zůstávají schovaní před slunečním svitem.

Swisstouch Oriental Resort & Spa Marsa Alam

Letos jsme to s výběrem hotelu mírně překombinovali. Původně jsme zakoupili zájezd u Blue Style v blízkosti Marsa Mubarak, kde bychom mohli opět vidět dugongy a želvy. Nelíbilo se mi ale, co několik měsíců před odletem rezonovalo internetem, a to změna letecké společnosti, kterou Blue Style využíval, a s tím spojené šílené zkušenosti lidí – zpožděné lety, poruchy na letadlech aj. Náhodou se objevil v nabídce Eximu hotel Swisstouch, a já koukám, že jde o pár dní delší a o něco levnější zájezd. Kouknul jsem na Google mapy a moře vypadalo super. Krásné laguny, tudíž pro děti ideální a bezpečné s minimální možností, aby potkaly žraloka. Jen recenze byly takové divoké. Ale žádný přístup po několikametrovém molu přes reef rovnou do hloubky, ale několik mělkých lagun, které jsem na mapách viděl, rozhodly, že poletíme sem. Pro mě na focení a pro děti na šnorchlování fajn.

Nakonec myslím, že jsme si to s celou rodinou moc užili. Pokoj byl čistý, prostorný a pro nás naprosto vyhovující. Nic rozbitého nebo nějak špinavého. Luxus pro snoby to není, ale my nelétáme za luxusem a cucáním drinků u bazénu, ale za exotikou a přírodou. Jediné, co vám to tu může mírně zkazit, je většinou samo osazenstvo hotelu, které tvoří převážně Češi. Čeští pupkáči a jejich protějšky se tu celé dny povalují jako vyvržení vorvani, házejí do sebe jeden kelímek alkoholu zdarma za druhým a dokola jen nadávají na všechno kolem: “Špatný úklid, málo ručníků, blbé jídlo a bla bla bla”. Další zvráceností Egypta jsou samotné Češky, nemluvě o těch, co si myslí, že chodit do hlavní restaurace v plavkách je oukej. Na chlapíky, o které by si v ČR neopřely ani kolo, se tu lepí jak vosy na bonbon. Naprosto hloupé naninky či postarší zoufalky jsou tu v rauši z umělých a naučených úsměvů či frází egyptských vyčůránků, kteří se vlichotí kdekomu, jen aby dostali bakšiš. Ostatně, jak si přímo i nepřímo říct o bakšiš se tady snad musí učit už ve škole. Ať jde o nenápadné šmírování vašeho návratu na pokoj a poté obtěžování, zda jste s úklidem OK, nebo žádosti o výměnu měny, resp. jednodolarů (od ostatních turistů) za větší bankovky, a tedy s nevyřčeným připomenutím se, že vy jste ještě za přinesení nápoje nic nedali atd. To, že musím u bazénu koukat na 150 kg matrony, které jsou rády, když se svalí na lehátko, na to už jsem si asi zvyknul. Člověk se aspoň pobaví a u toho bazénu nebýváme nijak dlouho a do moře tohle bohudík nechodí. Ale ono je to spíš o tom, že Egypt je stále tou levnější destinací, kam se bohužel dostanou různá individua. Animátorské programy pro dospělé ve mně silně evokují troškařské Slunce, seno v tom nejhorším smyslu. A to mám tuhle trilogii celkem rád.

Dost se v různých recenzích hotelu řešilo jídlo. Osobně mi Egypt, co se jídla týká, nesedí vůbec. Ale najedl jsem se, něco bylo i fakt dobré a hlady jsme neumřeli. Sladké mají mňam a všeho dost. Dětem chutnalo taky a to nás těšilo, protože na jiných dovolených jídlu nikdy moc nedaly. Prostě běžný člověk se dobře a spokojeně nají. Pití, to už je horší. Všechno pití zde má pachuť nějakého přípravku na mytí nádobí, který cítíte hned, jak přiložíte sklenici k ústům. Navíc se vše roznáší, a tak si o pití musíte dokola říkat a pak čekat a čekat. Někdy přinesou celkem hned, někdy se nám stalo, že jsme od jídla odcházeli bez pití. Za tuhle službičku samozřejmě všichni očekávají bakšiš. Jak by to bylo jednoduché, kdybych si mohl nalít sám úplně stejně, jako nandat jídlo. Ale obsluha je fakt milá a příjemná a všichni kmitají jako namazaný stroj. Lidí tu bylo hodně, a tak se prostě ne vždy všechno stihne. Natáčet např. ráno flašky ochucenou vodou je tu zakázané, což kvůli dětem sice moc nechápu, ale budiž. Naštěstí nikdy nebyl problém s vodou, kterou jsme každý den dostávali v dostatečném množství na pokoj. Velké plus bych pak dal panu manažerovi, který zde na vše osobně dohlíží.

Turisty bych rozdělil asi takto – ti, co fotí jídlo a obložené stoly, a šnorchlují s celoobličejovou maskou / ti, co fotí krajinu a přírodu, a šnorchlují s běžnou maskou a šnorchlem. Do jaké skupiny kdo patří, ať si zodpoví sám, ale o té první nemám valné mínění, neboť její chování v moři i na souši je většinou k pláči. Ovšem čest výjimkám!

Moře a prosba na turisty

Moře je tu nádherné. Jenže nádherné pro mě, který se šnorchlováním v Rudém moři začal v době, kdy už v něm korály začaly postupně mizet. Při představě, jaké to tu muselo být tak před 10-20 lety je mi smutno. Celým pobřežím se táhnou šedé plochy mrtvých korálových útesů, na kterých se sem tam ještě drží kousek barevné naděje. Ryb je dostatek, i když některé druhy už spatříte jen velmi těžko. Chobotnici jsem např. neviděl vůbec. Minulý rok v Utopii 1x. Oteplování oceánů a moří, plasty ve vodě, to vše zabíjí všechnu tu nádheru a zejména důležitou součást celosvětového ekosystému. Věřím, že většina turistů o tom ani nepřemýšlí nebo si to neuvědomují.

Přemýšlím, kdo z nich si koupil opalovací krémy, které neškodí korálům. Kdo nedupe po korálech a nesnaží se na vše patlat nebo svojí neopatrností olamovat. Když vidím vždy ty skupinky s celoobličejovými maskami, mobily v pytlících, jak se ženou vodou a nedávají pozor ani na vás, natož na podmořský svět, tak se mi zatínají pěsti. Zrovna zde v lagunách, které jsou jako misky je plno míst, kde můžete zastavit, stoupnout si do písku a v klidu si upravit masku. Přesto jsem několikrát viděl idioty stojící na korálu, jak se zoufale snaží vyčistit masku. Nebo blbce, který do vás narazí, jenom aby si na mobil natočil nějakou rybku, kterých je opodál dalších dvacet.

Co jsem viděl a nevyfotil

Neviděl jsem chobotnici nebo sépie, což mě mrzí asi nejvíc. Viděl jsem ale dva pěkné kousky olihní, které zmizely dost rychle na to, abych stihl něco udělat. V levé laguně jsem ale viděl obrovskou barakudu. Šnorchloval jsem středem laguny v hloubce, když se přede mnou objevil korálový tower. Plaval jsem nad jeho vrcholem, když jsem před sebou uviděl velkou rybu, nehybně vysící ve vodě. Úplně jsem zkoprněl. Nic tak velkého jsem tu nečekal. Barakuda musela mít něco přes 2m. V pravé laguně jsem také jednu viděl a i vyfotil, ale ta mohla mít tak max. 50cm. Tohle bylo prostě velké, s hubou plnou špičatých zubů. Barakuda mě pár vteřin sledovala, pak se otočila a pomalu zmizela do hlubších vod laguny. V poslední chvíli jsem na ní namířil foťák, ale měl jsem jak na potvoru nasazený širokáč a z obrovské bestie mizející v modrozelené vodě zůstal na fotce jen stín. Fotka šla tedy do koše. Ale zážitek a ten fascinující obraz budu mít v hlavě už napořád. Když jsem viděl ty lidi, co se tam čvachtají, říkal jsem si, co by asi dělali, kdyby věděli, co pod jejich nohama plave. Barakudy nejsou sice nijak nebezpečné pro lidi, pokud je potkáte jako samotáře a ne v hejnu, ale i tak budila takhle obrovská ryba respekt. Snažil jsem se jí pak ještě najít dva dny po sobě, ale marně.

Co fakt nechápu. A proč to pořád někdo podporuje?

Co mě opravdu jako jediné na celém hotelu štvalo, jsou lidé kolem velbloudů. Sám odmítám tenhle byznys se zvířaty obecně a nechápu turisty, kterým nevadí se projíždět na zvířatech, která tráví polovinu dne svázaná na pláži, kdy mají hlavu přivázanou k nohám, aby se nemohla ani postavit. Poté, co jsem viděl, jak jeden z těch velbloudářů vzal svého velblouda po hubě tvrdými deskami jenom proto, že mu spadla ze zad nějaká dečka, tak mám o těchto lidech ještě horší mínění. V Utopii byli lidé kolem velbloudů úplně jiná káva. Ke zvířatům se chovali mnohem lépe, přes poledne je schovávali atd. Tihle týpci tady vůbec nevzbuzují důvěru. Navíc jsme jednu noc potkali tři vzteklé velbloudy, kteří si to pelášili uličkami hotelu a ze zad jim padala sedla. Byli pěkně vzteklí, útočili i sami na sebe. Nechci si ani představit, jak je ztloukli, když je chytili. Velbloudi mají dobrou paměť na tresty a mstí se i po několika letech.

A vy, co jezdíte na výlety za delfíny v zajetí, jste na tom podobně. Jezdíte do zemí, kde tuhle krásu můžete spatřit v divoké přírodě, v moři, a přitom podporujete zavírání delfínů do nádrží kvůli pár trapným fotkám s nimi v mobilu. Je mi z toho vážně smutno a nechápu to.