USA / Oregon / Portland
Za focením při pracovní cestě
Portland: Tam kde je příroda součástí města
Město, které by možná mohlo jít příkladem evropskému stylu, aneb když neukrajujeme přírodu kus po kusu na úkor naší rozpínavosti. Marně tápám, jak popsat tak notoricky známou zemi, jakou jsou USA. Už dávno to není zapovězené místo a přesto se mi zdá, že v povědomí Čechů je značně vzdálené realitě. Nebyl jsem jinde než v Oregonu, Portland a jeho okolí jsem procoural celkem důkladně. Navštívil jsem hlavní město Oregonu – Salem. Zavítal jsem i do univerzitního města Eugene. Viděl jsem nádherný Crater Lake nacházející se v jižní části Kaskádového pohoří v kráteru vyhaslé sopky Mazama. Potkal jsem spoustu lidí. Viděl plno nezvyklostí nebo podivností. Zažil jsem si nemocniční péči a následné ošetření. Jedl jsem v restauracích i fastfoodech. Jezdil jsem tu autobusem, tramvají i autem. Nemůžu říct, že bych nebyl schopný menšího srovnání s Evropou a zejména Českou Republikou. Pokud jsou ovšem nějaká srovnání vůbec možná, tak víceméně jen na nějaké konkrétní úrovni. Nedovolil bych si hrát na nějakého znalce USA po tak krátké době. Navíc na podobná srovnávání nadšených turistů, kterým se líbí všude, jen ne doma, si moc nepotrpím. Lidé mají většinu tendenci nahlížet na země svého krátkého pobytu přes růžové brýle zapatlané udržovanými resorty. Zde jsem ale nebyl v resortu u moře, nebyl jsem zde ani jako turista. Byl jsem zde pracovně a musel jsem se o sebe starat stejně jako doma v ČR.
Lidé – rozhodně mám lepší zkušenost z Ameriky. Je to téma na samostatnou kapitolu. Můžu vám ale jistě říct, že kyselé české ksichty mi tam rozhodně nechyběly. Pro nás možná podivné chování některých lidí, ale je nutné brát v potaz, že zde potkáte tisíckrát víc nátur, kultur či národností než u nás. Proto porovnávat nelze. Každopádně jak rád říkám “u nás se neřeší, co by se řešit mělo a řeší, co by se řešit nemuselo”, v Portlandu jsem si všiml opaku a to mi bylo dost sympatické. Lidi, kteří se dokáží ozvat a nemají strach dát najevo svoji nespokojenost s někým nebo něčím. Naopak povrchní věci přehlížejí a nehrotí. V práci se dělá pomalu a poctivě. Ne stylem rychle to nějak udělej nebo vymysli. Vše se jede podle předpisů, norem a dokumentace. Prostě, jak by to mělo být. Žádné české zlaté ručičky a pak jde polovina práce do kopru.
Jídlo – otázka za milion. Rozhodně lepší výběr kvalitnějších potravin. Cenově různé, ale za cenu co u nás jsem si nakoupil a pochutnal víc.
Příroda – Tohle je jednoznačné. V Portlandu a okolí bylo tolik příkladů na tohle téma, že by nám mohli vydat manuál, jak pracovat s přírodou v našich městech. To, co děláme u nás je vražda přírody. Záměrně neporovnávám přírodu jako celek, to srovnat nelze. Pokouším se porovnat spíš přístup k přírodě ve městech, což je opak toho, jak se nakládá se zelení v našich městech a jejich okolí. Tam příroda vše obklopuje, objímá. U nás jen proléza tam, kde jí dáme chvíli šanci než jí za chvilku podřízneme hrdlo. Člověk to pozná snadno, když se táhne městem s 20kg batohem na zádech při 40 stupních tam nebo tady, to mi veřte.
Sportovní vyžití – když navštívíte Portland, hned vám bude jasné, proč jsou Američané jedni z nejlepších (ne-li nejlepší) sportovců na světě. Většina lidi se zde hýbe. Běhají nebo jezdí na kole do práce. Navštěvují kryté bazény či posilovny. Po práci vycházejí do blízkých lesů a parků na procházky atd. Každopádně je naše představa o tlustém Američanovi s hamburgerem v ruce možná jen obrázek nás samých v zrcadle. Je tu plno míst ke sportování zdarma. Hrál jsem tu tenis téměř obden. Město má plno sportovních klubů. Pod okny bytového komplexu jsme měli fotbalový stadion Portland Timbers, což samo o sobě byl nepopsatelný zážitek.
Focení v okolí města
Trochu jsem se bál, že si na pracovním pobytu, uprostřed velkého města moc nezafotím. Jistě, fotit se tu dá vše, od lidí, po krásné výhledy na město za kterým se tyčí majestátný Mount Hood – Stratovulkán s výškou 3426m, což ho činí nejvyšší horou Oregonu. Já ale rád zvířátka a zejména jsem se těšil na vážky. A fotit se nakonec dalo a člověk nemusel ani nijak extra daleko od centra města. Příroda je v Oregonu nádherná. Ať už mluvíme o velkých řekách, jezerech, majestátných stromech, parcích nebo městských nádržích. Přírodou je tu obklopené vše a to je to, co mě na Portlandu a Oregonu zaujalo nejvíc. Celé město je prorostlé stromy. Elektrická vedení se tu s klidem ukotví ke stromu a ne jako u nás, že se strom pokácí, aby se mohli vést dráty. Město je plné parků a vodních nádrží. Poletují tu vážky, ptáci nebo hopsají veverky. Vše je dokonalou ukázkou toho, jak propojit moderní, konzumní život člověka s přírodou. V jednu chvíli se procházíte po obrovském obchoďáku, kde koupíte úplně vše a většinu za ceny, za které byste to u nás nekoupili, pokud byste to zboží vůbec sehnali. No a pak sednete na tramvaj a za 20 minut se procházíte po obrovském parku, kde můžete pozorovat několik druhů divoké zvěře. Viděl jsem tu za tu dobu tolik různých druhů zvířat, až mě to samotného překvapilo. Ne všechno se dalo vyfotit, ale to nic nemění na tom, že šlo o krásný zážitek.
Portland je pro mě ideálním místem pro život. Plno příležitostí, krásná příroda, oceán za rohem. Člověk až přemýšlí, co by mu tu mohlo chybět, a ani s odstupem času mě nic nenapadlo. Když to vezmu kolem a kolem, tak Portland a jeho blízké okolí vám nabídne tolik nových vjemů, že se s nimi nemusíte u nás setkat za celý život. Možná se zdá, že přeháním, ale já to tak cítím. Potkal jsem tu tolik lidí, od chudých na ulici, různé barvy pleti, podivného vzezření až po naprosto všední typy a všichni do jednoho naprosto přirození, příjemní, komunikativní a ohleduplní. Chodil jsem místy, kde jsem byl jen já a pár podivných domů kolem. Lesy, kde jsem nepotkal za celý den nikoho. Okrajovými čtvrtěmi města, které sice nevypadali nijak lákavě, ale cítil jsem se tam víc v klidu než při noční procházce Mostem nebo Teplicemi.
Fauna – vážky
Někdo by fotil styl života, zajímavosti města, já se těšil na vážky. Když jsem se připravoval na cestu do USA, tak mimo plno různých příprav ohledně cesty samotné, dokumentů, povolení aj., jsem se důkladně zajímal o okolí Portlandu a o to, kde bych mohl fotit vážky. Na různých FB skupinách o vážkách v USA jsem získával informace a do mapy jsem si kroužkoval místa, kam se na ně vydat. Jenže člověk míní a příroda mění. Rok 2015 byl extrémně teplý, a to nejen u nás, ale i v Oregonu. Portland, který je jinak údajně celkem deštivý i v letních měsících se utápěl v tropických parnech kolem 40℃. Mírně začalo pršet až pár dní před naším odletem. Díky těmto vedrům vyschlo hned několik vodních ploch. Po lesních potůčcích a menších říčkách zůstala jen vyprahlá koryta bez života. Ve většině parcích vyschly velké vodní plochy, kolem nichř bylo jen popraskané vlhké bláto a život se úchylil daleko do středu, kde se držela vláha v blátivých loužích. Daleko od vás, bez možnosti se tam dostat. Téměř všechna místa, co jsem měl na mapě, jsem postupně vyškrtal a nezbylo než bloudit po mapě a hledat nějaká jiná, a ta na blind navštěvovat s nadějí, že to tam bude jiné. Na jednu stranu musím uznat, že tohle byl nakonec nečekaný přínos jak pro mě samotného, tak pro focení. Hledání mě naplňovalo jakýmsi adrenalinem dobrodruha. Objížděl jsem a obcházel místa daleko od samotného Portlandu, kde jsme bydleli. Někdy jsem nepotkal živáčka, i když jsem byl jen 30km od Portlandu. Procházel jsem odlehlé čtvrti města a procházel místa, kam samotní lidé z Portlandu nechodí. Poznal jsem město i daleké okolí tak perfektně, že u nás v ČR snad není většího města, které bych znal podobně. Příroda je tu všude, můžete ji fotit i uprostřed města. Přímo ve městě jsem fotil jak vážky, tak kolibříky. U oceánu zase elky, jak se zde nazývá jelen wapiti. S kamarádem jsme šli k pláži a najednou jsme stáli přímo uprostřed velkého stáda. Když si uvědomíte tu krásu, kdy stojíte pár metrů naproti divokému zvířeti jako je jelen wapiti a najednou zjistíte, že jich je kolem vás několik desítek, tak jde o nepopsatelný pocit, který vás naplní obdivem, divokostí a úžasem. Našel jsem pavouky velké jak střed lidské dlaně nebo volavku, která lovila, i když jsem od ní stál na dosah ruky. Pozoroval jsem ji několik dlouhých minut, jak trpělivě čeká na svou kořist. A to nenapočítám kolik lidí se se mnou díky focení dalo do řeči a vyzvídalo jak a co fotím a poté obdivovali obrázky létajících vážek na displeji foťáku.
Lidé a město
Aneb to. co běžně nefotím a zpětně toho ohledně Portlandu lituju. Když se za svým focením ohlížím, tak jsem se až zbytečně upnul na téma vážek aj. hmyzu, které krom úzkého okruhu nadšenců, běžnému člověku moc neřekne. S odstupem času vnímám vnitřní rozpor v pojetí focení a rozhodně bych dnes více fotil město a lidi v něm. Město bylo plné kouzelných a zajímavých míst, výstředních a nevšedních lidí. Západy slunce sledované přes řeku Willamette jsou nezapomenutelné stejně, jako výhledy z kopců na Portland s Mount Hoodem v pozadí. Rozhodně šlo fotit něco “lepšího”, co by mi časem připomnělo víc zážitků než fotky vážek nebo kobylek. Ale co, člověk by neměl lamentovat nad tím, co neudělal a těšit se alespoň z toho, co se povedlo. Ve městě velikosti Portlandu se pořád něco děje. O víkendu jsou trhy u řeky, kde můžete vidět různé pouliční umělce. Téměř na každém rohu se něco děje, támhle je jezzový festival, kousek dál sraz lidí se zájmem o cosplay aj. Pro street fotografa je to dokonalé místo na pořízení nádherných fotek. Bohužel, já to pojmul po svém, tzn. hmyz, zvířátka a až na posledním místě, a tak nějak bokem, něco jiného.
A jak bylo po návratu?
I když nešlo o letitý pobyt mimo ČR, tak musím říct, že návrat domů nebyl nijak lehký a trvalo mi pár týdnů, než jsem zase najel na náš styl. Po návratu z USA mě přepadla jakási frustrace z toho, že bych se měl zase zapojit do pracovního života v ČR. V portlandském StreetCar, kde jsme se podíleli na instalaci zabezpečovacího zařízení v tramvajích panovala jiná pracovní morálka nebo pracovní postupy. Jak si ale člověk navykl požadavkům Američanů, šlo vše jako po drátkách. Musel jsem usoudit, že to prostě funguje mnohem lépe, jak u nás. Pracovní styl “nemáte tohle, tak si poraďte a nějak to udělejte jinak” tam prostě nefunguje. Vše se dělá s rozmyslem, metodicky dle plánů a hlavně dle technické dokumentace. Zpočátku to může přijít nám Čechům jako podivnost, ale jak do toho člověk najede, tak najednou chápe to, jak vnímají např. Češi práci Ukrajinců u nás. Příjemná tečka za celou cestou pčišla po čase doma v ČR. Mou fotku šídla našel editor amerického časopisu o přírodě a vyžádal si ji na dvoustranu hlavního článku o migraci hmyzu. Částka za fotku, kterou mi nabídl byla na naše poměry tak absurdní, že jsem nejdřív myslel, že jde jen a jakýsi internetový podfuk…no nebyl a foto tak vyšlo v americkém magazínu vydávaném NATIONAL WILDLIFE FEDERATION s názvem NATIONAL WILDLIFE MAGAZINE. No a těšilo mě to mnohem víc, než mít foto v nějakém domácím plátku, kde otisknou fotky kde komu, když leští tv správné kliky. Dále vyšel článek o naší práci v USA i v mosteckých novinách a e-mosteckém deníku.